Hugo Godorian

Výrazná postava ostrovní politiky. Tedy – byla by výrazná, kdyby nedostala přízvisko „Umírněný“.  ‚Kolega‘ zesnulého Alexandra se nikdy nepouštěl do velkých politických klání, ani neměl megalomanské územní ambice.  Staral se o své území s rozvahou a rozšafností dobrého hospodáře a do rodinné pokladny se mu tak podařilo získat velmi pěkné jmění. 

S nebožtíkem Alexandrem se samozřejmě dobře znal, vždyť jako mladí muži začínali trochu podobně. Jen každý s jinou taktikou a jinými kontakty. Vládla mezi nimi pochopitelně jistá kolegiální rivalita, podpořená (nebo naopak mírněná) kolegiální spoluprací. Hugo nikdy neuznal Alexandrovu svrchovanost, ale také nikdy nezpochybňoval jeho postavení.  Mohlo to až vypadat, že se pánové pobaveně tolerují. Tomu je ale teď konec. Pan Godorian smutně sedácá v křesle, věší hlavu, která pamatuje už mnoho bouří a mnoho zim, a jen velmi těžko zpracovává ztrátu někoho, koho vlastně měl i neměl rád. 

Koho ale rád pravděpodobně má, to je ‚mladý‘ pan Crockett. Hugo se přátelil s Davidovým otcem, a tak se z těhle dvou stalo něco jako rodina. Momentálně si tak nějak zbyli – dva muži, kteří ví hodně o věcech ostrovních, hodně o tajných dohodách i Alexandrově životě, dovedou si navzájem poradit a příliš si toho nemusí říkat. 

A pak existuje osoba, kterou má starý pán rád zcela určitě: jeho dceruška Lorelei. Mladá sympatická a milá dáma, schopná zapojit se téměř do jakékoliv konverzace, rozdávat úsměvy a být okouzlující. Vyrůstala v těch nejlepších podmínkách a pod milujícím, ale velmi důsledným dohledem otce. Mnoho lidí doufá, že Lorelei podědí tatínkovu rozšafnost a hospodářského ducha, ona sama ovšem nad očekáváními malinko ohrnuje svůj roztomilý nosík. Život, plný politiky a domácích záležitostí ji, zdá se, neláká. I přes to – nebo snad právě proto – doprovází svého otce s elánem na jakoukoli společenskou akci. Na jakoukoli, která by mohla vnést svěží vítr do jejího klidného života…